zde ke stažení ve formátu PDF
SAÚDSKÁ ARÁBIE
Rozkládá se na více než šedesáti procentech Arabského poloostrova a je
třináctým největším státem světa. Před dvěma lety tato arabská země
pootevřela dveře návštěvníkům. Jaké zážitky tam ulovili čeští cestovatelé
a co lze v horké pouštní zemi podniknout a vidět? Ukáže vám to náš
trojlístek autorů. Vydali byste se raději do hor, nebo snad do Rub al-Chálí,
největší souvislé písečné pouště světa?
Foto: Ondřej Záruba
Saúdská Arábie byla až do nedávna jen
tajuplným místem na mapě. Vstup na její
území byl povolen pouze muslimským
poutníkům do Mekky nebo zahraničním
pracovníkům. Ondřej Záruba tak byl jedním
z prvních českých cestovatelů, kterému se
s fotoaparátem v ruce podařilo nahlédnout
za oponu země, kterou velká část světa
vnímá jako „temné království“.
Země, která zabírá značnou část Arabského poloostrova,
se běžným cestovatelům otevřela teprve v září 2019, kdy
zřídila vízový režim pro 49 zemí, mezi něž patří i Česko.
Na první dobrou člověka nejspíš napadne kolébka islámu
a svatá města Mekka a Medína, kam každoročně putují
miliony vyznavačů učení proroka Mohameda z celého světa.
Každému se také vybaví ropa, které má Saúdská Arábie druhé
největší zásoby na světě a jejímž je největším světovým vývozcem.
A je to právě tato surovina a z ní plynoucí bohatství, co
Saúdské Arábii dovoluje výrazně tahat za nitky světové politiky.
Saúdská Arábie je absolutistická monarchie ovládaná výhradně
potomky prvního krále Abd al-Azíze ibn Saúda, který
se moci chopil v roce 1932. Získané území pojmenoval vlastním
rodovým jménem a nastolil zde tvrdý pořádek, který
vychází z wahhábismu – sunnitské fundamentalistické formy
islámu. Za ústavu je považován korán a hlavním zdrojem legislativy
je nechvalně známé právo šarí’a, které i sebemenší
prohřešky stíhá krutými tresty. A byl to právě wahhábismus,
který inspiroval neslavně proslulá islámská hnutí typu
Islámský stát, Kavkazský emirát, syrské povstalce z Fronty
an-Nusrá nebo teroristické organizace al-Ká’ida či Tálibán.
Ostatně nejslavnějším zdejším rodákem, kterého není třeba
blíže představovat, je Usáma bin Ládin.
Ondřej Záruba je cestovatel tělem i duší, a když se mu počátkem
roku 2020 otevřela možnost navštívit čerstvě otevřenouOKUS
Saúdskou Arábii, neváhal ani chvilku. „Hlavním cílem mé cesty
měla být především Rallye Dakar, které jsem se jako novinářský
doprovod našeho týmu do té doby zúčastnil už sedmkrát. Jenže
pro mě je vždycky stejně důležité i poznávání zemí, kde se závod
odehrává. Saúdská Arábie, kde měla rallye premiéru, byla
obrovským lákadlem,“ říká Ondřej, který ale zároveň neskrývá,
že měl ze země opředené tolika pro nás nepochopitelnými
zvyklostmi značný respekt.
První zastávkou byla Džidda, druhé největší saúdskoarabské
město, ležící na pobřeží Rudého moře. Význam města, které kdysi
bylo i politickým a správním centrem země, dnes umocňuje
především blízkost Mekky, do které se z Džiddy vydávají každoročně
davy muslimských poutníků z celého světa. Návštěvníka
ze Západu ale ohromí především ultramoderní tvář čtyřmilionové
metropole, ze které nepokrytě ční ropné bohatství.
Velkým lákadlem je Fontána krále Fahda, který ji věnoval
městu v roce 1983. Voda z této nejvyšší fontány na světě tryská
rychlostí 374 kilometrů za hodinu a dosáhne výšky 312 metrů.
Pro lepší představu si vybavme výšku střechy Eiffelovy věže
a k tomu přidejme dvanáct metrů. Fontánou ale architektonické
zázraky Džiddy zdaleka nekončí. Počátkem roku 2013 zde
započala stavba známá jako Jeddah Tower (či Mile-High Tower,
případně Kingdom Tower), která má jako první na světě ambice
přesáhnout výšku 1000 metrů. Pokud se to podaří, stane se
v tomto srovnání dosud nejvyšší budova světa – 828 metrů vysoký
mrakodrap Burdž Chalífa v Dubaji – téměř trpaslíkem.
Staré město
Džidda ale nezapomíná ani na svou historii, která na návštěvníka
dýchne zejména v půvabných uličkách starého města.
a každém kroku je zde znát blízkost Rudého moře. Ke stavbě
mnoha domů byli totiž využiti koráli vylovení z jeho dna.
„V Džiddě jsem byl ubytován v moderní čtvrti, kde jsem se cítil
naprosto bezpečně,“ vypráví Ondřej. „Z návštěvy staré tradiční
části města jsem ale měl trochu obavy. Přispívaly k tomu i mé
dosavadní zkušenosti z jiných muslimských zemí, kde jsem se
s fotoaparátem mnohdy cítil jako nevítaný vetřelec nebo jako
kavka určená k oškubání. V této souvislosti se mi vybavuje především
marocký Marrákeš.“ Turismem dosud téměř nedotčená
Džidda ale příjemně překvapila. Návštěvník z Evropy zde sice
také budil pozornost, ale byla to pozornost zcela jiného rázu.
„Jako fotograf jsem byl nadšený především z toho, že nikde nebyl
problém vytáhnout foťák,“ popisuje Ondřej. „Naopak to byli
mnohdy sami místní, kteří mě zastavovali, vyzývali k focení
a také se hodně zajímali o to, odkud pocházím. S bezpečností
jsem si také brzy přestal lámat hlavu, byť jsem se po městě
pohyboval sám a s poměrně drahou fotografickou technikou.
Uklidnil mě zejména řidič taxíku otázkou, proč by měli místní
krást, když mají všichni dost peněz.“ Ať už má zdejší poctivost
základ ve všeobecném dostatku, nebo za ní stojí strach z tvrdých
trestů (za krádež se zpravidla utíná ruka), kriminalita
v Saúdské Arábii je prakticky na nule.
Není všechno zlato, co se třpytí
Saúdská Arábie je zemí kontrastů. Na jedné straně zde najdete
ty nejmodernější výdobytky, které si země od sedmdesátých
let minulého století díky ropě může dovolit, na straně druhé
se zdejší společnost zmítá v těžkém středověku. Saúdský režim
patří k nejrepresivnějším na světě a jeho hlavním znakem
je masivní porušování snad všech myslitelných lidských práv.
Jen v roce 2019 zde bylo popraveno 184 lidí, přičemž minimálně
v jednom případě šlo o nezletilce. Popravuje se především
stětím, v rejstříku stále platných krutých trestů jsou ale
i další „lahůdky“, jako ukřižování, kamenování nebo utínání
končetin. Tresty jsou vykonávány veřejně a mohou být ukládány
za prohřešky proti islámu nebo kriminální delikty, ale
často se v jejich rámci „svezou“ i političtí odpůrci režimu.
Současným panovníkem je král Salmán bin Abd al-Azíz al-
-Saúd, který zemi vládne od roku 2015. Šedou eminencí, která
zemi skutečně řídí, je ale podle všeho následník trůnu, který
zastává funkci vicepremiéra – princ Muhammad bin Salmán.
Jde o vysoce kontroverzní postavu, která se snaží prezentovat
se i jako iniciátor některých reforem. Patří k nim například
poměrně čerstvý zákaz bičování, otevření prvního kina v zemi
nebo prolomení dalšího tabu, kterým byl pro ženy zákaz řízení
automobilu. Nic z výše uvedeného se ale netýká samotné podstaty
tuhého saúdského režimu.
Reformy jsou krotké a slouží často účelově k upevnění
princovy osobní moci. Obrázek reformátora navíc vydatně
kazí princovy aktivity stojící třeba za pozadím války
v Jemenu, kauzy spojené se zatýkáním a likvidací nepohodlných
příbuzných či politických oponentů a v neposlední řadě
i spojitost s vraždou nepohodlného novináře Chášukdžího,
která otřásla světem.
Když se Alláh nedívá
Zpět ale k tomu, co běžného návštěvníka země obvykle zajímá
samozřejmě také. V Saúdské Arábii se velmi dobře jí.
V nabídce nejčastěji najdete směs blízkovýchodní a asijské
kuchyně, nechybějí však ani tradiční arabská jídla, jako je
šaurma, falafel či hummus. K typickým pokrmům patří třeba
makluba – směs rýže, masa a zeleniny – nebo haréz – kaše
z mouky a másla, podávaná s masem. Ochutnat můžete také
sladké pečivo chabéz nebo velbloudí maso, které se připravuje
na různé způsoby. „Během bivaku v poušti jsme ochutnali
i další místní specialitu – směs masa a vnitřností pečenou
ve žhavém uhlí, která byla opravdu vynikající,“ doplňuje
Ondřej. Ceny v restauracích střední kategorie jsou přibližně
o 20–30 procent vyšší než u nás, ale v zařízeních typu fastfood
se dá najíst dokonce i levněji. Nikde se ovšem nepodává
vepřové a samozřejmě ani alkohol.
Češi se občas chlubí tím, že když se někde nedá sehnat
flaška, tak ji zkrátka propašují. „Takového husarského kousku
bych se v této zemi nikdy neodvážil,“ říká Ondra. Saúdská
Arábie je sice v poslední době k cizincům o něco shovívavější (například ještě v roce 2015 zde byl jeden britský senior za vlastnictví lahve vína odsouzen k 340 ranám bičem), ale i tak za tento prohřešek hrozí vysoké pokuty, vězení a vyhoštění ze země. „Je
všeobecným tajemstvím, že v zemi funguje černý trh s alkoholem,
ale je to nesmírně drahé a také velmi riskantní,“ doplňuje
Ondra. Přesto se však černému trhu dobře daří v duchu hesla, že
když se setmí, Alláh to nevidí.
Pokud jde o vyžadovaný dress code, tak ten je u mužů samozřejmě
volnější než u žen. „Přes den se na ulici nebyl problém
pohybovat v kraťasech. Byl jsem ale upozorněn, že jít v nich třeba
do obchodu už vhodné není. Párkrát se mi však stalo, že jsem
toto doporučení musel porušit, a vždy to nakonec bylo v pohodě,“
popisuje Ondra. Pokud jde o ženy, i zde je znát mírný pokrok.
„Ve městech je vše samozřejmě benevolentnější,“ říká Ondra.
V Džiddě jsou tak dnes běžně k vidění mladé, moderně oblečené
ženy v džínách a různých halenách, jejichž rukávy ale nesmějí
odhalit nic zakázaného, a vlasy musí být vždy zakryté alespoň
šátkem. „Hlavní roli tu ale podle mě hraje zejména generační
rozdíl. Starší ženy jsem vlastně jinak než zahalené nepotkal.“
Perličky z terénu
Drtivou většinu země tvoří poušť, která je vesměs plochá a bez
dun. Výjimkou je severozápad země, kde se z pouště zvedají skály
a vytvářejí tak neuvěřitelně fotogenickou krajinu. „Když jsem
se na cestu do země připravoval, objevil jsem na mapách záhadné
tmavé kruhy,“ vypráví Ondřej. „V některých případech byly
třeba i tři až čtyři u sebe a já nechápal, o co se jedná.“ Později se
ukázalo, že jde o farmy na pěstování trávy prostřednictvím kruhových
zavlažovacích systémů. „To, co je u nás samozřejmostí, je
v zemi plné písku těžký luxus, který také nemálo stojí.“
„Na další zajímavost jsem narazil, i pokud jde o tankování
vozů,“ pokračuje Ondřej. „V Saúdské Arábii je jen velmi obtížnénalézt benzinku, kde se dá koupit nafta. Benzin je všude za hubičku,
a tak místní naftu téměř nevyužívají.“ Další perličkou ze
stejného soudku je i zkušenost s místními servisy. Během následování
trasy rallye se na Ondrově Toyotě Hillux projevila závada
brzdových destiček. Sehnat v poušti pneuservis nebyl problém,
ale najít místo, kde vůz i opraví, to už si žádalo jisté pátrání.
Zapadlá vesnička, kam místní Ondřeje odkázali, nebudila
příliš důvěru a ani chatrč, kde se měl servis nacházet, neskýtala
na první pohled mnoho naděje. Majitel nehovořil anglicky, ale
stačilo mu závadu ukázat. Po chvíli štrachání v útrobách chatrče
přinesl vše potřebné a závadu bez problémů opravil. Poušť
se s auty nemazlí a místní s tím zkrátka počítají.
Madáin Sálih
Místem, které by si žádný návštěvník Saúdské Arábie rozhodně
neměl nechat ujít, je Madáin Sálih na severozápadě země.
Archeologická lokalita, známá také jako al-Hidžr, podává důležité
svědectví o nabatejské civilizaci a je součástí Světového
kulturního dědictví UNESCO. Vedle řady nápisů a skalních
kreseb se zde dochovalo více než sto monumentálních hrobek
a několik studní z období jednoho století před naším letopočtem
a po jeho začátku. Jednotlivé objekty jsou vytesány
do skal v délce asi patnácti kilometrů, podobně jako ve věhlasné
jordánské Petře. Pro svět mimo Arabský poloostrov toto
místo objevil v roce 1876 Brit Charles Doughty a v té době
bylo ještě obydlené.
„To, co mě na první pohled ohromilo, byla rozsáhlost
celého komplexu. Na tu jsme ostatně hned první den doplatili,“
vypráví Ondřej. „Přijeli jsme kolem třetí hodiny
a nepustili nás dovnitř, že je prý pozdě. Pochopil jsem to
až následující den. Prohlídky jsou organizované a mezi
jednotlivými místy, vzdálenými od sebe třeba i kilometry,
se přejíždí autobusem. Jen základní prohlídkový
okruh zabere více než tři hodiny. A to bylo v době naší
návštěvy pro návštěvníky otevřeno jen asi dvacet procent
rozlohy celého oploceného areálu.“
Milé bylo ale i samotné přivítání tradičním saúdským
občerstvením – čajem a fíky. Další příjemné překvapení
pak představovala usměvavá, moderně oblečená
třicátnice, pracující jako zdejší průvodkyně – v Saúdské
Arábii až donedávna věc zcela nevídaná! „Myslím si, že
v otázce ženských práv se tu aspoň něco lehce pohnulo,“
uvažuje nahlas Ondřej. Ne že by se ze Saúdské Arábie
stávalo ženské Eldorádo, ale v království, kde ženy až
donedávna nemohly bez mužského doprovodu ani nastoupit
do taxíku nebo jít nakoupit, je každá, i drobná
změna k lepšímu určitě znát.
„Madáin Sálih mě však nadchl především jako fotografa,
stejně jako celá země, kam se chci určitě brzy
vrátit,“ shrnuje závěrem Ondřej svoje zážitky ze Saúdské
Arábie. „Navíc bylo právě nádherné světlo, a tak se
přiznám, že jsem výklad naší pozoruhodné průvodkyně
nemohl, bohužel, příliš docenit. Pobíhal jsem totiž mezi
památkami a cvakal a cvakal…“
Proslulá Rallye Paříž–Dakar, známá
také jako Dakarská rallye nebo
jednoduše Dakar, má se svým
původním názvem, evokujícím její
trasu, už jen pramálo společného.
Každoroční závod byl poprvé
odstartován v roce 1979 a jeho
trasa tehdy opravdu vedla
z Paříže do senegalského Dakaru
s přerušením při převozu přes
Středozemní moře. Poměrně
složitá logistika a pak i další,
zejména politické a bezpečnostní
faktory ale způsobily, že se trasa
časem různě měnila. Poslední
závod na africkém kontinentu
proběhl v roce 2007. Následující
ročník 2008 byl na poslední chvíli
zrušen kvůli teroristickým útokům
v Mauritánii, které se odehrály
jen týden před jeho plánovaným
startem.
Česká stopa v této fázi historie
závodu je doslova skvostná.
Postaral se o ni v kategorii
kamionů Karel Loprais, kterému
se díky šesti zlatým, čtyřem
stříbrným a jedné bronzové
medaili dodnes přezdívá
„Monsieur Dakar“.
Další závody pak až do roku
2019 probíhaly v Jižní Americe,
konkrétně v Argentině, Chile,
Bolívii a v Peru.
V roce 2020 byla zahájena
zcela nová kapitola této
automobilové soutěže, a to
právě v Saúdské Arábii. Ondřej
Záruba, který se Dakarské rallye
jako fotograf a kameraman
pravidelně zúčastňuje už řadu
let, najel během 12 etap prvního
ročníku v Saúdské Arábii ve svém
novinářském voze 7990 km.
Historie Dakaru se v Saúdské
Arábii bude psát ještě několikrát.
Organizátoři závodu totiž na jeho
pořádání na území Saúdů uzavřeli
pětiletý kontrakt. Příští ročník
závodu, jehož trasa povede
z města Ha’il přes Rijád až
do Džiddy, odstartuje 2. 1. 2022.