zde ke stažení ve formátu PDF
Dakar poprvé na Arabském poloostrově aneb najdi deset rozdílů
TEXT Michal Forst (na základě vyprávění O. Záruby) ~ FOTO Ondřej Záruba / zarubafoto.cz
Klasickou africkou Rallye Paříž–Dakar nikdy nenavštívil, zato jihoamerickou verzi věhlasného pouštního maratonu poznal dokonale. V lednu se cestovatel a fotograf ONDŘEJ ZÁRUBA vydal společně s týmem MRG a celým dakarským konvojem také na Blízký východ, aby zjistil, jakou tvář a atmosféru bude mít Rallye Dakar v saúdskoarabských pouštích.
Ačkoliv je Ondra Záruba člověk zcestovalý, před odjezdem na Dakar, konaný poprvé na Arabském poloostrově, sbíral informace, jak jen to šlo. Měl štěstí – náhoda mu přihrála možnost hodně se toho dozvědět ještě doma ve Zlíně od člověka, který v Saúdské Arábii pracuje jako pilot. Jenže spousta představ a plánů vzala za své hned na letišti v Džiddě. A to tam proces poznávání nové lokace Dakaru jen začínal.
Asi největším – a zároveň hodně nepříjemným – překvapením bylo pro Ondru rychlé střídání teplot a jejich významný pokles v nočních hodinách. Však to taky pěkně odskákal. Výrazný teplotní rozdíl mezi dnem a nocí však zdaleka nebyl jediným očividným a podstatným rozdílem mezi saúdskoarabským a jihoamerickým Dakarem. Tady je TOP 10 zásadních odlišností viděných očima protřelého dakarského fotografa Ondřeje Záruby:
1. Krajina v okolí trati
V Jižní Americe byla krajina rozhodně pestřejší než v Saúdské Arábii. Samozřejmě, že tam se Dakar za ty roky konal na daleko větší rozloze, v nespočtu různých regionů, s většími rozdíly v nadmořských výškách, a tím pádem i v klimatu. Střídaly se tam pouště s vegetací, zatímco v Saúdské Arábii je to pouze o písku a občas o kamení. Okouzlily mě snad jen ty nádherné skály, kolem kterých se jelo v první půlce závodu.
První návštěva na Arabském poloostrově byla přesto velmi zajímavá. Tamní prostředí bylo pro nás něčím novým, neobjeveným. Ale řekl bych, že po pár letech už nás bude docela nudit.
2. Podnebí a počasí
Na jihoamerickém kontinentě vrcholí v lednu léto, takže teploty tam často atakovaly hodnoty kolem padesáti stupňů. V noci tam bylo příjemných dvacet. Samozřejmě, že ve výškách mezi třemi až pěti tisíci metry nad mořem bylo všechno jinak. Tam bývalo citelně chladněji, a když jsme se z hor během dvou dnů dostali do argentinských nížin, prožili jsme teplotní šok.
Ten jsme kupodivu zažívali i v Saúdské Arábii, a to skoro každý den. Zimní období tam v každé části země probíhá jinak. V Džiddě, kde byl start, bylo přes den příjemných třicet stupňů a v noci klesala teplota k patnácti. V jiné části země jsme však v noci spali při mínusových teplotách. To mně osobně nebylo vůbec příjemné, stejně jako fakt, že velký teplotní rozdíl byl znát už mezi odpolednem a podvečerem. Ve dne, kdy bylo minimálně pětadvacet stupňů, to bylo na kraťasy a tričko. V podvečer však teplota velmi rychle klesla a rázem to chtělo dlouhé teplejší kalhoty, mikinu, bundu i čepici, protože do toho navíc začal foukat studený vítr. Než jsem si na to stihl zvyknout a podle toho se zařídit, chytil jsem pořádnou angínu.
3. Nadmořská výška
V tomto ohledu to bylo ve srovnání s Bolívií anebo s přejezdy vysokohorských průsmyků And úplně v pohodě. Letos jsme se totiž pohybovali maximálně ve výškách něco málo nad 1000 m n. m. Bolesti hlavy a zvracení, které jsem z těchto důvodů hlavně v Bolívii občas zažíval, v Saudské Arábii pravdu nehrozí.
4. Přejezdy mezi etapami
Když jsem poprvé viděl mapu letošního ročníku a tu porci nachystaných kilometrů, měl jsem obavy, jak to všechno zvládneme. Ale kupodivu jsme se do bivaku dostávali relativně brzy – zhruba mezi čtvrtou a šestou odpolední. Bylo to hlavně tím, že jsme každý den fotili brzy ráno a měli hotovo už před polednem. Hned potom jsme mohli vyjet do bivaku. To byl ten hlavní rozdíl. Jinak je asi jedno, v jaké zemi jste. Všude je třeba dodržovat rychlostní limity a sto kilometrů je prostě všude stejných. Letos jsme najeli celkem 8 000 kilometrů, což je velmi podobná porce, jakou jsme kdysi najížděli při Rallye Dakar v Jižní Americe.
5. Nocování
Stejně jako kdekoliv v Jižní Americe, i v Saúdské Arábii jsme obvykle spali mimo bivak a ve stanech. Do hotelu jsme se dostali jen na jednu noc – když byl na programu volný den. Teplá sprcha a měkká postel, to pak byla opravdová pohádka.
Před odjezdem jsem měl největší obavu z nízkých nočních teplot. Proto jsem si koupil velmi kvalitní spacák do mínus dvaceti a udělal jsem dobře. O některých nocích klesla teplota pod bod mrazu, přesto jsem se v tomto spacáku cítil velmi komfortně. Horší bylo ranní vstávání, kdy jsem musel ze spacáku ven a převléci se. To nebyly zrovna příjemné chvíle.
+ jeden zážitek
Za těch sedm let, co jsem jezdil na jihoamerický Dakar, jsem si přivezl řadu dramatických, dobrodružných anebo úsměvných zážitků. S parťáky jsme tahali auto z bahna na dně odlehlého kaňonu, jindy nás (zbytečně) hledala policie i s armádou, brodili jsme autem rozvodněné řeky anebo zachraňovali život těžce zraněného čtyřkolkářce v pětitisícové nadmořské výšce. Opravdu dobrodružných chvil sice časem ubývalo, zato přibývalo zážitků, v nichž hráli hlavní roli lidé – ti místní i ti z dakarské karavany. A to se přeneslo i do nové destinace.
Musím říct, že v Saúdské Arábii jsme potkávali vesměs příjemné, vstřícné a ochotné lidi. Největší (příjemné) překvapení na nás čekalo v jednom menším městě, kde jsme hledali dílnu, kde by nám na naší Toyotě Hilux opravili porouchané brzdy. Dílen tam byla celá řada, ale všechny vypadaly jako šopy. Zastavili jsme u jedné z nich. Anglicky tam sice nikdo neuměl, ale jeden z beduínů za chvíli k našemu velkému překvapení přinesl ze skladu přesně to brzdové obložení, které jsme potřebovali. Přišli další dva a dali se do práce. Pracovali dobře a pečlivě. A cena? V přepočtu tři tisíce korun! A to museli taky stáčet brzdové bubny…
6. Pořadatelský servis
Poslední dva tři roky jsem nabýval stále intenzivnější pocit, že z nás pořadatelé tahají peníze za všechno možné i nemožné. A že za tu sumu, kterou jim v rámci akreditace platíme, nedostáváme to, co potřebujeme. Kromě neschopnosti a diletantství, na které jsem stále častěji narážel hned při akreditaci, jsem se nemohl srovnat hlavně s úbytkem důležitých informací.
Pro fotografy byly vždy zásadní hlavně dobré tipy na atraktivní místa na trati, protože získat je jinak než od pořadatele, je na Dakaru téměř nemyslitelné. A těch postupně ubývalo až na minimum. Při posledním Dakaru v Peru jsme už dostávali třeba jen jeden tip (a souřadnice) na fotomísto denně. Kdyby to tak mělo zůstat, byl by to pro mě důvod, proč přestat na Dakar jezdit. Tohle se letos naštěstí zlepšilo.
7. Trať z pohledu fotografa
Pro fotografa obvykle platí: nová destinace = příležitost pro nový typ fotografií. Bohužel, ve výsledku to nebyla tak úplně pravda. Písek, duny a poušť zkrátka vypadají všude na světě skoro stejně. Těšil jsem se, že přivezu úplně jiné fotografie než z jihoamerických pouští, ale realita je jiná. Nejenom, že mnoho fotek vypadá velmi podobně jako třeba ty z Peru, ale jak už jsem poznamenal, v Saúdské Arábii tomu navíc chybí pestrost a rozmanitost prostředí.
8. Jídlo
Zdá se, že na Dakaru platí, že někomu chutná více to, jinému zase tamto. Někteří jsou spokojeni, jiní se den co den mračí, že jim to jídlo vůbec nechutná. Já osobně jsem v některých letech považoval jídlo v Jižní Americe za katastrofální, ale jindy mně tam zase moc chutnalo. A poslední dva roky jsem tam byl s jídlem vyloženě spokojen. Totéž platilo i letos v Saúdské Arábii.
Každý den jsem si fakt pochutnal. Přitom jsem odlétal s obavami, jaké to v této muslimské zemi, kde se nejí vepřové maso, s jídlem bude. Nakonec musím říct, že maso, které bylo na jídelníčku každý den – jednou s rýží, jindy s bramborem nebo s těstovinami – bylo vynikající. Nejspíš to často bylo jehněčí a skopové, kterého jsem se obával nejvíc, ale vždycky bylo měkké a chutné.
Oproti Jižní Americe jsme dostávali více ovoce a zeleniny. Mám rád saláty a těch letos bylo, kolik kdo chtěl. A ještě jednu věc jsme si pochvalovali – zákusky. Na to, že v jídelně bivaku dostáváme i dezert, jsme byli zvyklí i v Americe, ale v Saúdské Arábii byly všechny zákusky podstatně lepší a chutnější. Na druhou stranu – dobrého ferneta jako v Argentině nám tam opravdu nikdo nenabídl. Při Rallye Dakar na Arabském poloostrově je alkohol zkrátka tabu.
9. Diváci a místní lidé
Saúdská Arábie je moderní a bohatý stát. Při závodě jsem se déle zdržel jen ve městě Jeddah (Džidda), kde byl start. Strávil jsem tam několik dní a tohle město na mě udělalo dojem nejenom jako na turistu, ale hlavně jako na fotografa. Je tam tolik krásných míst na focení!
Mile jsem byl překvapen také ochotou a vstřícností lidí všude tam, kudy vedla trať. „Můžu Vás fotografovat? Jasně – žádný problém!“ To pro muslimské země není vůbec obvyklé.
Bohužel, samotná rally tamní lidi moc nezajímala. Diváků bylo prostě žalostně málo. Myslím, že většina lidí o Dakaru vůbec nevěděla, takže se vlastně ani nemohla přijít podívat. Kdyby na startu nebyli mechanici jednotlivých týmů, tak tam bylo pusto prázdno. Ano, pár domorodců tam bylo, ale ty bylo možné spočítat na prstech jedné ruky. A okolo tratě to bylo velmi podobné. Buď tam z místních nebyl vůbec nikdo, nebo jenom hrstka lidí. A úplná tragédie byl každý příjezd do bivaku. Z Jižní Ameriky jsme byli zvyklí na kordony lidí. Tady nebyl skoro nikdo! Diváci k závodům patří, a když nepřijdou, něco tomu zkrátka chybí. Totéž platí i o fotografiích ze závodu. Tady jsme prostě měli smůlu. Já však věřím, že to za rok bude lepší.
10. Cestování tam a zpět
Za ty roky, co létám po světě, je mi už docela jedno, jestli někam letím pět nebo dvanáct hodin. Zásadním rozdílem oproti letům za oceán byl však pouze dvouhodinový časový posun. Člověk pak nemá rozhozený denní rytmus. Čas pro spánek tentokrát přicházel zhruba ve stejnou dobu jako doma.
Cesta do Jižní Ameriky se pro mě časem stala příjemnější v tom, že už jsem ji docela znal a věděl jsem, jak se orientovat na cestě z letiště do hotelu. Co stojí taxi atp. Saúdská Arábie byla letos (nejen pro mě) novou zemí. Ani soukromě jsem zde nikdy nebyl. Naštěstí vše proběhlo hladce, a pokud se tam ještě vypravím, bude to pro mě rozhodně snazší.