Share

zde ke stažení ve formátu PDF

PŘÍBĚH

Ondřej Záruba

TEXT MICHAL FORST

FOTO ONDŘEJ ZÁRUBA

Ondřej Záruba:

To peklo chci zažít znovu

Dakar mě dlouho fascinoval a lákal, ale zároveň mi zůstával zapovězeným. Tušil jsem, že vydat se fotit tuto soutěž bez zkušeného průvodce by bylo podnikem s hodně nejistým výsledkem. A do takových dobrodružství já se zkrátka moc rád nepouštím. Osobně jsem neznal nikoho, kdo tam byl a koho bych se zeptal, jak to tam chodí, dokud jsem na svých cestách za focením rally nepotkal člověka z nejpovolanějších Petra Luska. Netrvalo dlouho a Petr mi nabídl místo v novinářském voze. v tu chvíli už nebyl důvod hozenou rukavici nezvednout.

Člověk míní, život mění

 

Když jsem si v polovině prosince s Petrem obden telefonoval, abych s ním doladil detaily typu: péřová bunda ano, nebo ne, připadal mi takový nejistý. A pak to přišlo. „Víš, Ondro, měl jsem úraz kolene, ale snad se dám rychle do pucu,“ říkal mi zkroušeně. Přál jsem si to snad víc než on sám, ale jeho doktor byl nakonec jiného názoru. Rázem jsem byl přesně v té situaci, kvůli níž jsem si Dakar dosud odpíral, jenomže už jsem si nemohl vybírat…

Jak moc budou Petrovy zkušenosti a kontakty chybět, se ukázalo už na letišti. Do peruánské Limy odlétala z Madridu tři letadla. Při čekání jsem se seznámil s členy KM Racing týmu, který mi poskytl zázemí, a předpokládal, že do Ameriky poletíme společně stejným letadlem, v 01:15. Po půlnoci mě přesto napadlo, že bych se měl přeci jen podívat na letenku, v kolik přesně letím. Stálo tam 00:30! Zůstal jsem jako opařený, tep nějakých 150. Už jsem toho nalítal hodně a teď tohle! Letadlo jsem tak tak stihl. Nastupoval jsem jako poslední a většinu dvanáctihodinového letu kupodivu v klidu prospal…

 

Jak by tady bylo krásně. Nebýt těch elektrocentrál…

 

Jedna z nejpodstatnějších informací, kterou jsem jako dakarský nováček dostal, se týkala výběru místa pro stan v bivaku. Nesmí to být nikdy volně za nějakým autem, protože jak se celou noc opravuje, je občas potřeba někam vyjet a něco sehnat. V tom zmatku se prý už stalo, že člověka ve stanu přejeli.

Před čím se ale neschováte, jsou hučící elektrocentrály. Hned první noc (a pak snad všechny další) mi jedna řvala hned vedle stanu. Pokoušel jsem se narvat si do uší špunty, ale nějak tam nešly. Kupodivu jsem i tak usnul. V pět ráno byl budíček. Ani mě nemusely zvonit hodinky, protože přesně v pět zase tu zatracenou elektrocentrálu zapnuli .

Toaleta, umýt se a snídaně. Vše ve velmi spartánském stylu. Byly tam takové ty budky ToiToi, jaké známe   i z Česka. Zatímco v Peru byly většinou čisté a zapáchaly opravdu minimálně, v Chile bylo zázemí trošku horší. Záchody méně udržované a umyvadel tam bylo tak deset, kdežto v Peru určitě padesát. Když vezmu v úvahu, že v bivaku bydlely vždy alespoň dva tisíce lidí, je to bída.

Pro všechny se tam vaří a chystá jídlo. Musím říci, že hlady nikdo netrpěl. K snídani jsem většinou volil klasicky housku se šunkou a sýrem a čaj. Tím nešlo nic pokazit a docela mi to chutnalo. Většinou měli   i vaječnou omeletu, pak třeba i buchtu a nějaké to drobení pro ty, co snídají ovesné vločky. Špatné nebyly ani svačinové balíčky, které jsme dostávali na cestu. Když se poštěstilo a dorazili jsme do bivaku výjimečně brzy, byla šance i na dobrou večeři, třeba výborný steak se zeleninou anebo guláš s bramborovou kaší.

 

Jihoamerické léto

 

Ještě než jsem se trochu rozkoukal, pořádně jsem se spálil. Celou kebuli! Když jsem se podíval do zrcadla, vypadal jsem jako rajče s foťákem na krku. Jak jsem to mohl takhle podcenit! Vždyť v těchto zeměpisných délkách a šířkách jsem nebyl poprvé. Před polednem jsem vytáhl klobouk. To už však bylo pozdě. Čelo hořelo! Sluníčko je na břehu Pacifiku zrádné. Spalovalo, i když bylo zataženo.

Další lekci jsem dostal hned při první cestě do dunových polí. V průběhu dne se teplota neustále zvyšovala, až se vyšplhala k 37 stupňům ve stínu. Sluníčko nás vysávalo celý den. Bylo to úmorné a vyčerpávající. Na nohách jsem měl jen nazouváky crocsy. Jakmile se mi do nich dostal horký písek, nevěděl jsem bolestí, co dělat. Chtělo se mi křičet a rychle boty sundat. Ale při pomyšlení, že bych celou nohou zapadl do toho vařícího písku, jsem raději vydržel tu „trochu“ v botách. Další den jsem nazul klasické zavřené vysoké boty, připravené původně na jiný druh fotovýletů.

„Tak to budeš mít parádní zážitek, řekl jsem Ondrovi poté, co mi oznámil, že se chystá na letošní Dakar. Když jsem si pak v jeho pravidelných denících pročítal, co právě prožil, přibývalo chvil, kdy mu nebylo co závidět. Občas jsem si říkal, jestli se z Peru, Chile nebo Argentiny druhý den zase ozve… Ozval, a po návratu mi místo klení a děkování Bohu za šťastný návrat prostě oznámil, že za rok chce jet znovu.“

(Michal Forst, autor textových úprav)

Opravdoví nadšenci

 

Ještě na pacifickém pobřeží jsme jeden den jeli přes velké město posazené doprostřed písečných dun. Museli jsme ho celé projet a dostat se k oceánu. Prodrali jsme se davem lidí, až jsme našli místo, které jsme hledali. Tím množstvím lidí jsem byl opravdu ohromen. To jsem na závodech ještě neviděl. Dakar je v Argentině i v Peru zkrátka velmi oblíben.

Námi vybrané místo bylo opravdu atraktivní. Přejíždělo se zde přes dvě silnice, takže z toho byly skoky. Stála tam kvanta lidí. A každých dvacet metrů policajt. Nikoho nikam nepustili. Ani mě nejdřív k trati pustit nechtěli. Ale za prvé se se mnou nedomluvili, protože anglicky neuměli, a za druhé jsem jim ukázal visačku fotografa. Ta na ně docela zapůsobila. A navíc nechtěli se hádat s někým, kdo jim nerozumí, tak to vzdali. Postavil jsem se na místo, nachystal si foťáky a najednou ke mně přiběhl maník a dával mi toust se šunkou a sýrem jako svačinu! Nic za to nechtěl. Hleděl jsem na něj s otevřenou pusou. Za chvíli přiběhl další borec a přinesl mi plechovku vychlazeného pití! To už jsem fakt zíral.

Když odjela první auta, popošel jsem si blíže k moři, abych měl zase jinou kompozici. Lidi se se mnou chtěli bavit a fotit. Vyptávali se, odkud jsem. Připadal jsem si jako opička na focení. O fotku se mnou stála spousta holek. To už jsem nechápal vůbec. Byl jsem neoholený, neumytý, vypadal jsem jak strašák a určitě jsem smrděl. Ale když jsem je viděl, jak jsou šťastné, že se můžou vyfotit s klukem ze Zlína, tak jsem jim rád zapózoval.

Z bláta do louže

 

Za horami v Argentině přišly přívalové deště. Když pršelo někde nad Cordóbou, byl to opravdu hodně vydatný déšť. Ale ještě horší to pak bylo před dalším přejezdem And, kolem města Fiambalá. Zem to nebyla schopna pobrat a voda se valila vyschlými koryty řek. Stáli jsme s autem před rozvodněnou řekou plnou peřejí a přemýšleli, jestli ji zvládneme projet. Několika domorodcům se podařilo přebrodit. Mezitím se řeku pokoušeli přejet i motorkáři a čtyřkolkáři. Byl to nářez! A to nesmím zapomenout na pěší, kteří se přišli na RZ podívat pěšky nebo zaparkovali auto před řekou a vydali se dál po svých. To byl zatím z řeky potůček a nikdo netušil, co se stane později. Vyvinula se z toho pořádná záchranářská akce! Lidé si pomáhali, jak mohli. Když jsme řeku přejeli i my, museli jsme vystoupit a jít se na to podívat. A samozřejmě nafotit a nafilmovat. Byly to

scény jak z katastrofického filmu.

Oddychli jsme si, že to máme za sebou a rozjeli se do bivaku. To jsme ještě netušili, že o pár set metrů dál je to ještě horší. Přijeli jsme k dalšímu brodu. Před řekou stála všechna závodní auta a hodně dlouhá fronta domorodců. Situace se zdála být zoufalá a bezvýchodná. Jeli jsme kousek po proudu a viděli, jak se rozjíždí jeden závodník a téměř přes řeku letí. V tomto místě bylo potřeba přejet asi tak šest metrů, aby se člověk dostal na druhý břeh. Proud v řece byl prudký a podloží tvořil jemný písek. Nikdo nevěděl, jestli v řece auto zapadne nebo budou mít kola trakci a auto bude schopno přejet.

Do řeky se pustil další závoďák. Rozjel se a na plný plyn řeku přejel. Na výjezdu to bylo takové nejisté. Bylo vidět, jak auto hrabe. Říkali jsme si, že oni přece mají závodní auta a my jen neupravený osobák, co se podvozku týče, proto by to pro nás mohlo být nesjízdné. Do řeky se ale v tu chvíli pustil i jeden z domorodců, který měl podobné auto jako my. V pohodě se dostal na druhý břeh. Bylo rozhodnuto. Rozjeli jsme se a vlítli do řeky. Za moment jsme z ní byli venku, aniž by auto zaváhalo. Skvělé! Konečně do bivaku. Asi po třech kilometrech jsme ale přijeli k dalšímu brodu. Před ním stála opět všechna závodní auta, nikomu se přes řeku nechtělo. V tomto místě byl brod asi patnáct metrů široký a řeka velmi prudká. Rozjelo se první auto. Kupodivu to nevypadalo hůř než předešlý brod. Zkusili jsme to také. Vyšlo to! V protisměru jsme pak potkávali auta organizátorů spolu s vyprošťovací technikou. Ne všichni asi brod zvládnou a bude je potřeba přes něj dostat. My jsme do bivaku dojeli v pohodě.

Epilog. Protentokrát…

 

Dakar je výjimečný! Krásný, přitažlivý, ale také zrádný, únavný a nebezpečný. A přitom doslova nabitý energií. Každý, kdo dojede do cíle, je vítěz! Je to soutěž, v níž zápasíte s technikou, s přírodou a hlavně se sebou samým. Jste unavený, vyčerpaný, špinavý, ale touha dojet vás žene dál. Když pak vidíte v cíli ty rozzářené tváře závodníků, pochopíte, že tady se nejezdí o první místo. Tady musíte v prvé řadě přežít! Technika musí odolat, servisní zázemí nesmí zklamat a pak ještě musíte mít štěstí.

Jako fotograf jsem byl z této rally nadšený. Nikde jinde nemáte možnost fotit takové přírodní krásy s akčními fotografiemi závodníků. Motorky, auta, kamiony, a to vše současně. Dva týdny přejíždíte z místa na místo a posouváte se směrem kupředu, abyste na závěr zjistili, že jste ujeli přes 9000 kilometrů. Každý den na nás čekalo jiné dobrodružství, jiná krajina, jiné focení. Dnes už to vím chci jet i na další Dakar!