CZ   |   EN

Rally Dakar - znovu na Dakaru

Po roce jsem se znovu vrátil fotit rally Dakar. Tentokrát ve svém Presscaru. Se zkušenostmi z loňského roku jsem si tento Dakar opravdu užil.


Dakar 2014 Rally mag - screen (1.4 MB)



Zpět

Trumf zvaný presscar
To, že se na Dakar vydám znovu, mi bylo jasné snad
ještě dřív, než jsem se vrátil z minulého ročníku. Ale
dva měsíce nato, loni v březnu, jsem se rozhodl, že si
propříště pořídím vlastní novinářské auto - presscar.
Protože když má akreditovaný fotograf k dispozici
presscar, tak ho pořadatel pustí úplně všude, i na
závodní trať.
Sehnat a koupit ojeté auto v dobrém stavu, to byl
asi ten nejjednodušší úkol. Pořídil jsem dva roky
starou Toyotu Hilux. Ale akreditovat presscar na rally
znamená také udělat na autě určité úpravy, které
požaduje pořadatel. Zjistit, co to vlastně všechno
obnáší, to byl první a hodně tvrdý oříšek. Nikde jsem
totiž nesehnal přesné specifikace, co a jak.
V prvé řadě bylo třeba vestavět do auta bezpečnostní
rám. Už tady se vyskytl první zásadní zádrhel.
Když necháme udělat ochranou klec podle pravidel
FIA, tak bude v autě místo jen pro dva závodníky vepředu.
Jenomže v presscaru se sedí i na zadních sedadlech.
Co teď s tím? Po diskusi s různými lidmi, kteří s
tím měli zkušenosti, byl vyroben rám, který by měl
vyhovovat. No jo, my si myslíme, že je to OK, ale co
pořadatel? Pustí nás na technické přejímce do
závodu? Potřeboval jsem zkrátka sehnat kontakt na
technického komisaře, jenž je na přejímkách a kontroluje
stavbu a vybavení aut. Nebylo to hned napoprvé,
ale po několika "mejlech" a urgencích se mi ozval ten
správný člověk, který mi pak suše oznámil, že v
závodním autě by takovou konstrukci bezpečnostního
rámu neschválil, ale pro presscar je to OK. To se nám
všem hodně ulevilo. Mohlo se pokračovat.
Montáž požadovaných závodních sedaček a šestibodových
bezpečnostních pásů proběhla bez komplikací.
Motor, převodovku a brzdy jsme příliš neřešili,
ty zůstaly sériové. Podvozek? Pouze výměna tlumičů.
Místo předního plastového nárazníku byl namontován
pevný kovový, do kterého se zabudoval naviják. A
nakonec byla vyrobena ližina, jež byla připevněna pod
motor, aby se o kamení a jiné nerovnosti nepoškodil.
Tím bylo auto téměř hotové. Už scházely jen
drobnosti a kosmetické úpravy. Jednou z nich byla příprava
elektrických přípojek na přístroje od pořadatelů.
A zase jsem se dostal do obtíží. Nikdo nic nevěděl.
Nebo nechtěl říci? A tak jsem po dlouhé anabázi zji-
TEXT ONDŘEJ ZÁRUBA, MICHAL FORST (TEXTOVÉ ÚPRAVY)
FOTO ONDŘEJ ZÁRUBA
Když jsem si v mailu pročítal Ondrovu neskutečnou příhodu s autem
beznadějně zapadlým do bahna smradlavé říčky, tekoucí hlubokým
kaňonem kdesi v poušti Atacama, neubránil jsem se úvaze, za kolik dní
si znovu podáme ruce po jeho návratu do Zlína. A jak dlouhou inkubační
dobu vlastně mají všechny ty exotické nemoci, před kterými nás
varují…
Po příjezdu domů zářil Ondra zdravím a spokojeností. V tu chvíli jsem si
říkal, že pokud někde v cíli dlouhé a strastiplné cesty vidí kvalitní
fotku, je zkrátka nezničitelný. Čím víc se z jeho deníků o focení Dakaru
dozvídám, tím víc si vážím nejenom jeho, ale i ostatních fotografů,
kteří to se zachycením atmosféry této maratonské rally myslí opravdu
vážně.
 
DAKAR 2014 Dakar očima fotografa
Roma - Perin
stil, že si ke každému přístroji musím koupit instalační
sadu od výrobce a sám ji do auta namontovat.
Technické přejímky se konaly koncem listopadu ve
Francii v přístavu Le Havre. Můj presscar se tam vezl
spolu s dalšími auty a motorkami týmu SP Moto na
valníku. Já jsem pak vyrazil svým autem, v němž se
mnou pro jistotu jeli i Henri a Laďa, kteří presscar stavěli.
Byli nachystaní, že v případě potřeby by mohli
ještě udělat nějaké úpravy, pokud by na tom komisaři
trvali. Vše ale proběhlo zcela bez komplikací. Mohl
jsem odjet na svůj další Dakar.
Hlad je sviňa
Ve druhé etapě jsme měli v plánu vydat se od startu do
hor, což obnášelo asi devadesát kilometrů po trati speciálky.
Na start jsme dojeli bez bloudění. Cestou jsme
míjeli jednu benzinku a později jsme litovali, že jsme si
tam nekoupili něco k jídlu (což ten den obnášelo snídani
+ svačinu + oběd + svačinu).
Cesta po rychlostní zkoušce ubíhala docela rychle.
Bohužel, čas byl proti nám, a tak jsme se rozhodli
zastavit už na 37. kilometru. Plánovali jsme, že bychom
během dne mohli toto místo opustit a ještě se vydat na
konec speciálky do písečných dun. Na focení to nebylo
úplně špatné místo, ale vyložená bomba také ne. Našel
jsem si jedno místečko, kde první desítka motorkářů
pěkně skákala.
Po projetí prvních tří aut jsme nasedli do toho
našeho a vydali se hledat písečné duny. Mapu jsme
neměli, trasu nám poradili domorodci. Po několika kilometrech
jsme ale zjistili, že to nejspíš nebude ta
správná cesta. Samé kamení a skála. Ale naše auto nás
podrželo. Všechno jsme vyjeli, všechno jsme projeli
a nakonec jsme se dostali k trati. Jenže na úplně jiné
místo, než jsme chtěli...
Stáli jsme u dlouhatánské rovinky, kde jeli všichni
naplno. I tak tam bylo docela dost diváků a samozřejmě
také policie. Místní jsou ke všem okolo Dakaru
velmi přátelští. Hodně se zajímají a vyptávají. Sám na
sebe se zlobím, že neumím aspoň základy španělštiny.
Můj parťák ale naštěstí španělsky umí, tak se dal do
řeči s policisty. Napřed proto, abychom zjistili, jak se
odtud dostaneme. Až pak došlo na povídání, kdo jsme,
co tu chceme a jak se nám tu líbí. Zavolali nás k sobě
ke stanu a nabídli nám pečené maso. Bylo sice tuhé,
ale chuťově velmi dobré. A co to bylo? Tomu jsme ani
nechtěli věřit. Údajně, když sem přišli, ulovili si jednoho
divokého koně (ano, jsou tam, viděli jsme je),
zapíchli ho a udělali na rožni! Když jsme se ptali, kde
je zbytek, když kůň je přece dost veliké zvíře a na
roštu se opékalo jen pár kousků, ukázali na hromadu
písku a řekli, že právě tam. Nic dalšího už jsme vědět
nechtěli...
Focení v dunách? Loterie!
Ten den byly duny malé, ale hezké. Protože v dunách
nikdy není vyznačená žádná cesta, nevěděl jsem, kudy
závodníci přesně pojedou. Jen jsem to odhadl. První
motorkář projel kolem mě. Bezva. Můj odhad byl
správný. Jenomže druhý už se vydal úplně jinou cestou.
Na focení to bylo daleko. Tak jsem sešel z duny a přesunul
se jinam. Několik dalších motorkářů projelo
přesně tam, kde jsem stál. Paráda! Byl východ sluníčka,
takže světlo luxusní. Krásně jsem vyfotil Štefana Svitka
ve skoku.
Na Davida Pabišku jsem měl nachystaný jiný záběr.
Těšil jsem se, jak se bude jemu i ostatním v týmu tato
fotka líbit. Ale ouha! Několik dalších motorkářů včetně
Davida jelo zase úplně jinudy a já jsem nevyfotil vůbec
nic. Byl jsem zklamaný. Měl jsem vymyšlenou hezkou
kompozici. Celé to zkrátka bylo o tom, jestli závodník
pojede okolo mě nebo si vybere jinou stopu. Třeba
i o dvě stě metrů jinde.
Dobrou noc, děti.
Měli jsme v plánu dojet k jednomu bodu, kde trať protínala
hlavní silnici, a hned pak najít nějaké vhodné místo
na spaní. Cesta byla dost krkolomná, opatrně, na jedničku.
Zastavil nás nějaký místní maník s flintou a ukazoval
nám placku policie. Policajt to ale určitě nebyl. I
Rally 01 / 2014 strany 68 - 69
jeho auto nepřipomínalo to policejní ani vzdáleně. Libor
mi pak řekl, že z něj byla cítit tráva. Takže kdo ví, co
chtěl. Zase jsme si neporozuměli, on neuměl anglicky,
my zase španělsky. Flintu naštěstí nepoužil.
Už bylo po půlnoci, když jsme zahlédli malý kostelík
a u něj tři chatrče. Vůbec jsme neměli tušení, jestli tam
někdo bydlí. Začali jsme stavět stany, v tom u nás
zastavilo policejní auto. Báli jsme se, že nás vyženou
pryč, ale policista se jen usmál a kývnul, že není problém.
Ještě se ptal, jestli tudy už nějaké policejní auto
jelo. Ano, bylo to asi před desíti minutami. Tak jsme mu
to řekli a on spokojeně odjel.
Když jsme vybalovali věci z auta do stanu, Radek se
ptal, jestli pro něj máme karimatku. Myslel jsem, že mě
picne. Lidi v autě se mi střídají a pokaždé si musejí vzít
stan a věci na spaní. Kdyby to řekl včas, určitě bychom
to nějak zařídili, aby měl karimatku i on. V tomto případě
měl smůlu. Spát v autě, v závodních sedačkách, to
jsem mu tedy vůbec nezáviděl.
Ve stanu jsem na plicích ucítil nadmořskou výšku.
Spali jsme v třech a půl tisících… Dýchalo se mi v
pohodě, ale trochu to tlačilo. A to nás další den čekal
výstup až do čtyř tisíc metrů nad mořem. Zima nebyla,
ale teplo jako dole taky ne. V takové výšce jsem ve
stanu ještě nespal.
Ta noc byla příšerná! Cítil jsem tlaky na hrudi, srdce
mi bušilo jak o závod a v krvi jsem měl adrenalinu jako
při nějakém extrémním výkonu. A taky se přiznám, že
jsem se trochu bál. V lepším případě. V noci jsem slyšel,
jak u nás zastavuje nějaké auto, vystupují chlapíci a
cosi si vykládají. Ani nos bych ze stanu nevystrčil.
Naštěstí hned odjeli.
Pak začalo trochu poprchat a byla mi příšerná zima.
Budík zazvonil v půl sedmé. Složil jsem si ve stanu věci
a vyšel ven. Když jsem se začal hýbat, už to bylo lepší.
Než jsem složil stan, všechno jsem si vyfotil. Vypadalo
to tam opravdu exoticky. Umyli jsme se, naskládali
všechno do auta a vyjeli dál po trati speciálky hledat
nějaké hezké místo na focení.
V betonové řece
U trati etapy do Iquique jsme měli krásné místo jak na
focení, tak i na dívání. Okolo jedné hodiny jsme ještě
vyfotili Pepu Macháčka v bugině KM racingu a rozhodli
se, že vyrazíme do bivaku, abychom tam přijeli brzy,
udělali plán na další den a šli spát.
K asfaltce to bylo nějakých třicet kilometrů. Po
chvilce jsme odbočili ze šotolinové cesty a vydali se
přímo přes poušť. Byly tam vyjeté koleje od aut, co tam
jeli někdy před námi. Jeli jsme už dlouho, když jsme v
dálce zahlédli auta, jedoucí po asfaltce. Byli jsme rádi, že
máme poušť za sebou. Jenomže chvíli nato jsme zjistili,
že naše radost byla předčasná. Asfaltová cesta byla sice
vzdálená jen 500 metrů vzdušnou čarou, ale dělil nás od
ní obrovský kaňon! Vydali jsme se podél něj a čekali, že
snad brzy přijedeme k nějakému mostu.
Jedeme dlouho a pořád nic. Musíme pomalu, protože
povrch je zrádný a členitý. Za další hodinu jízdy objevujeme
místo, kde už se někdo o přejezd kaňonu pokoušel.
Vidíme koleje. Sice se nám nezdá, že zrovna tady by
někdo mohl vyjet na druhou stranu, ale vyjeté koleje
říkají něco jiného. OK. Zajíždíme do kaňonu. Dole teče
malá říčka. Tu asi nebude problém přejet. Řídím já.
Musím hodně pomalu a na redukci, protože je tam
vysoká hrana. Nechci zničit auto. Nemám vůbec místo
na rychlé rozjetí. Se zařazenou redukci zajíždím do řeky.
Nemám ale potřebnou rychlost. Uprostřed říčky zůstává
auto stát. Tuším velký problém. Vystupuji. Být voda
ještě o pět centimetrů výše, tak mi nateče dovnitř auta.
Přední kola jsou celá v bahně. Auto se ani nehne. Je
nám jasné, že bez kopání se odsud nedostaneme.
Sundávám ze střechy lopaty a nájezdy. Řeka je dost
smradlavá, ale nedá se nic dělat, musíme do ní. Lopatami
odhazujeme bláto od kol, abychom tam mohli dát
nájezdy. To bláto je těžké jak kámen a na slunci tvrdne
jako beton. Ale i ve vodě se chová tak, jako by tam bylo
auto zabetonované. Bohužel nejde jen o to, že máme
bláto až po horní stranu kol, největší problém je, že na
dně sedí spodek auta a kola nemají žádný záběr.
I když máme na autě naviják, který by nás mohl
zachránit, není ho o co zaháknout. Všude okolo jen samá
tráva a keře. Pokoušíme se lano obtočit okolo kamenu ve
skále, ale nepomáhá to. Vždy vytrhneme kámen a auto
se ani nehne. Nezbývá nám, než se chopit lopat a
všechno to bláto zpod auta vyházet a dát tam nájezdy,
po kterých bychom mohli vyjet. Heverem si nadzvedáváme
předek, abychom se lépe dostali pod kola a pod
spodek. Kopeme. Když je téměř všechno bláto pryč,
dáváme nájezdy pod kola a snažíme se dostat ven. Za
volant sedne Libor. Zařadí a zkouší vyjet. Daří se to.
Tleskáme si a jsme rádi, že je auto venku. Vítězně se na
sebe podíváme a oddechneme si.
Tato operace nám zabrala asi tři hodiny. Libor otáčí
auto a chystá se přejet dost prudký schod, aby se dostal
úplně ven z řeky. Při tomto manévru ale zapadne znovu!
Jen stojíme obráceně. Už máme natrénovanou práci s
lopatami, tak jdeme hrabat. Auto zase leží na břiše. V
říčce nám ještě zůstal zvedák, tak ho jdeme vzít, abychom
si auto mohli znovu zvednout. Zvedák se ale
zabořil nejmíň třicet centimetrů do bahna a nešlo s ním
vůbec hnout. Taháme, lomcujeme s ním, ale nic nepomáhá.
Zvedák se ani nehne. Musíme zvolit hrubé násilí.
I když máme auto obrácené opačně, vytahujeme lano z
navijáku a zahákneme jej za zvedák. Bude sice dřít přes
přední nárazník, ten je ale naštěstí ocelový, tak by to
mohl přežít. Lano navijáku se napíná, ovšem se zvedákem
to ani nehne. Naviják je naštěstí konstruovaný
na deset tun. Znovu ho zapínám a zvedák se pomalu
tlačí ven z vody. Nebýt navijáku, tak jsme ho tam museli
nechat, protože bychom s ním ani nehli.
Jsme celí špinavý a strašně smrdíme. Okolo létá
nějaký kousavý hmyz, který nám připomíná naše
"hovada". A stejně tak kouše. Libor má naštěstí repelent,
tak se všichni stříkáme. Na chvíli to pomáhá.
Musíme kopat. Nic jiného tady fungovat nebude.
Honzovi se dělá špatně a málem omdlel. Je tu dnes první
den a ještě není aklimatizovaný na zdejší pálivé sluníčko.
Když si myslíme, že už by to mohlo vyjet, dáváme
o Loprais - Bruynkens, Pustějovský
 
pod auto nájezdy a Libor sedá za volant. Zabere za plyn,
ale s autem to ani nehne. Hmm, vypadá to, že tady
zůstaneme. Zkoušíme vytáhnout naviják a zaháknout
ho za lepší kámen. No jo, ale chybí nám pár metrů lana.
Napadá nás nadstavit ocelové lano ještě tažným, které
mám v autě. Výsledkem je jen další kámen vyrvaný ze
skály. Při navíjení ocelového lana zpátky zjišťuji, že je
vytržené. Smůla. Vytahuji ho celé ven. Stejně ho už
nebudeme potřebovat. Aspoň pro dnešek.
Kopeme a kopeme. Leje z nás a na hlavu nám praží
sluníčko. Ubývá nám sil. Nikdo není vzteklý ani
naštvaný, bereme situaci tak, jak je. Prostě musíme jen
máknout, abychom se vyhrabali. Zvedákem si zase nadzvedáváme
předek auta, abychom dostali nájezdy pod
kola. Vypadá to, že bychom mohli mít vyhráno. Libor
sedá do auta a bere za plyn. Kola zabírají a dostávají se
z toho marastu ven. V očích se nám rozsvítily jiskřičky
naděje. Bohužel jen na malou chvíli. Libor sice vyjede, ale
po jednom metru zapadá znovu. Celé pravé přední kolo
je v blátě a přední náprava i diferenciál jsou zabořené.
Začínáme propadat skepsi, že bez pomoci druhých
odtud asi nevyjedeme. Všude okolo je jen to zatracené
bláto. Honza bere satelitní telefon a volá klukům, že
potřebujeme, aby sem někdo přijel a pomohl nás
vyprostit. Sami pro sebe si ale říkáme, že bude velmi
obtížné sem trefit. Do bivaku se však stejně nedovoláme,
tak nám nezbývá, než znovu kopat. Jsme už
opravdu všichni na pokraji sil.
"Hovada" nás koušou o sto šest. A asi ještě i jiná
havěť, ale tu nerozeznávám. Možná nějací komáři,
možná nějaké mušky. To bahno smrdí jak žumpa. Špinavou
a smradlavou vodou se brodíme místy až nad
kolena, ale kopeme dál. Vybíráme si jedno místečko, kam
pokládáme jeden nájezd, na který bychom měli najet,
abychom se znovu nepropadli. Pod auto tedy dáváme
jen tři nájezdy. Libor sedá do auta a znovu bere za plyn.
Podařilo se! Hurá! Jenomže ještě nemáme vyhráno.
Auto je sice venku, není v blátě, ale musí ještě zdolat
osmdesát centimetrů vysokou hranu.
Pořádně prohlížíme okolí a vymýšlíme strategii.
Vypadá to, že v jednom místě je docela pevný podklad.
Vytahujeme ty tři nájezdy z bláta a pokládáme je na
trasu, kterou bychom se mohli dostat na ideální místo
pro výjezd. Je to zhruba deset metrů. Libor se trefuje
úplně přesně. Auto stojí tak, jak potřebujeme. Hrana je
ale na výjezd dost prudká. Bereme lopaty a hranu odsekáváme.
První pokus o vyjetí nevyšel, a tak couváme na
původní místo. Libor se znovu rozjíždí a tentokrát je
úspěšný. Auto máme venku! Kdybychom měli s sebou
šampus, tak ho určitě otevřeme. Jsme totálně vyřízení.
Celá akce nám zabrala šest hodin. Do bivaku jsme to
pak měli ještě nějakých 200 kilometrů. Byla už tma.
Když jsme přijeli, všichni už spali. Druhý den jsem musel
vyhlásit jako odpočinkový.
Když Dakar, tak až do konce
Na oslavu úspěchu týmu po projetí cílem se mi už
vůbec nechtělo. Byl jsem strašně unavený a chtěl jsem
si dobalit auto. A už jsem nechtěl jít spát po půlnoci. Ale
nemohl jsem přece trhat partu a stranit se.
Kluci už byli v baru. Byla to taková třípatrová diskotéka
s karaoke. Byl tam tak veliký hluk. Dali jsme si
všichni pivo a objednali šampaňské. Jídelní lístek měli
jen ve španělštině, tak jsem si objednal něco, co mi
zrovna padlo do oka. To už se pronášely závěrečné řeči.
Žádné proslovy, jen jsme si vzájemně poděkovali. A pak
se rozjela zábava...
Události několika dalších hodin by bylo lepší přeskočit.
Do servisu jsme se vraceli po skupinkách. Ta
první ve čtyři ráno, poslední v šest... Brzy mě vzbudil
kamión, jehož řidič vytáčel motor přímo u mého stanu.
A do toho odjíždělo pár motorkářů. Kluci ještě spali. Byli
rozházení všude okolo, někdo ve stanu, někdo jen tak
na matračce. Ervín zvolil cestu nejmenšího odporu
a ustlal si v autě.
Chtěl bych využít této příležitosti a poděkovat
Silvaně, která nás v noci naložila do taxíku a řidiči
vysvětlila, kam nás má odvézt... Y
Dakar 2014 - automobily
1. Roma - Perin (E/F - Mini) 50:44:58
2. Peterhansel - Cottret (F - Mini) + 5:38
3. Al-Attiyah - Cruz (QA/E - Mini) + 56:52
4. de Villiers - von Zitzewitz (SA/D - Toyota) + 1:19:07
5. Terranova - Fiuza (RA/P - Mini) + 1:27:44
6. Holowczyc - Zhiltsov (PL/RUS - Mini) + 3:55:42
7. Dabrowski - Czachor (PL - Toyota) + 5:34:25
8. Lavieille - Garcin (F - Haval) + 5:35:50
9. Kaczmarski - Palmeiro (PL/P - Mini) + 6:58:12
10. Vasilyev - Jevtyekhov (RUS/UA - Mini) + 6:59:34
Dakar 2014 - kamiony
1. Karginov - Mokeev, Devyatkin (RUS - Kamaz) 55:00:28
2. de Rooy - Colsoul, Rodewald (NL/B/NL - Iveco) + 3:11
3. Nikolaev - Jakovlev, Rybakov (RUS - Kamaz) + 1:34:52
4. Sotnikov - Mizyukaev, Aferin (RUS - Kamaz) + 3:22:10
5. Shibalov - Amatych, Khisamiev (RUS - Kamaz) + 4:37:25
6. Loprais - Bruynkens, Pustějovský (CZ/B/CZ - Tatra) + 5:04:01
7. Stacey - Ruf, der Kinderen (NL/D/NL - Iveco) + 5:14:57
8. Kuipers - Torrallardona, van der Vaet (NL/E/NL - MAN)+ 6:31:08
9. van Vliet - Pronk, Klein (NL/NL/D - MAN) + 7:06:53
10. Vila Roca - van Eerd, Roqueta (E/NL/E - Iveco) + 7:53:35
13. Vildman - Macík, Mrkva (CZ - Liaz) + 13:20:46
14. Ardavichus - Nikizhev, Kaplánek (KAZ/CZ - Tatra) + 15:36:11
17. Vrátný - Holaň, Miškolci (CZ/CZ/SK - Tatra) + 17:38:43
18. Tománek - Kašpárek, Kašpárek (CZ - Tatra) + 18:20:48
Dakar 2014 - motocykly
1. Coma (E - KTM) 54:50:53
2. Viladoms (E - KTM) + 1:52:27
3. PAIN (F - Yamaha) + 2:00:03
4. Despres (F - Yamaha) + 2:05:38
5. Rodrigues (P - Honda) + 2:11:09
6. Przygonski (PL - KTM) + 2:31:46
7. Barreda Bort (E - Honda) + 2:54:01
8. Gouet (CHL - Honda) + 3:10:34
9. Svitko (SK - KTM) + 3:50:10
10. Casteu (F - KTM) + 3:58:09
11. Jakeš (SK - KTM) + 4:19:35
18. Pabiška (CZ - KTM) + 8:16:41
o David Pabiška
o Štefan Svitko