CZ   |   EN

Rally Dakar 2013 - to peklo chci zažít znovu

Krátký článek o dobrodružství na rally Dakar z pohledu fotografa.


R01_Peklo LowRes (1.31 MB)



Zpět


Člověk míní, život mění
Když jsem si v polovině prosince s Petrem obden telefonoval,
abych s ním doladil detaily typu: péřová bunda
ano, nebo ne, připadal mi takový nejistý. A pak to
přišlo. "Víš, Ondro, měl jsem úraz kolene, ale snad se
dám rychle do pucu," říkal mi zkroušeně. Přál jsem si to
snad víc než on sám, ale jeho doktor byl nakonec jiného
názoru. Rázem jsem byl přesně v té situaci, kvůli níž
jsem si Dakar dosud odpíral, jenomže už jsem si
nemohl vybírat…
Jak moc budou Petrovy zkušenosti a kontakty
chybět, se ukázalo už na letišti. Do peruánské Limy
odlétala z Madridu tři letadla. Při čekání jsem se
seznámil s členy KM Racing týmu, který mi poskytl
zázemí, a předpokládal, že do Ameriky poletíme společně
stejným letadlem, v 01:15. Po půlnoci mě přesto
napadlo, že bych se měl přeci jen podívat na letenku,
v kolik přesně letím. Stálo tam 00:30! Zůstal jsem jako
opařený, tep nějakých 150. Už jsem toho nalítal hodně
a teď tohle! Letadlo jsem tak tak stihl. Nastupoval
jsem jako poslední a většinu dvanáctihodinového letu
kupodivu v klidu prospal…
Jak by tady bylo krásně. Nebýt
těch elektrocentrál…
Jedna z nejpodstatnějších informací, kterou jsem jako
dakarský nováček dostal, se týkala výběru místa pro
stan v bivaku. Nesmí to být nikdy volně za nějakým
autem, protože jak se celou noc opravuje, je občas
potřeba někam vyjet a něco sehnat. V tom zmatku se
prý už stalo, že člověka ve stanu přejeli.
Před čím se ale neschováte, jsou hučící elektrocentrály.
Hned první noc (a pak snad všechny další) mi
jedna řvala hned vedle stanu. Pokoušel jsem se narvat
si do uší špunty, ale nějak tam nešly. Kupodivu jsem
i tak usnul. V pět ráno byl budíček. Ani mě nemusely
zvonit hodinky, protože přesně v pět zase tu zatracenou
elektrocentrálu zapnuli .
Toaleta, umýt se a snídaně. Vše ve velmi spartánském
stylu. Byly tam takové ty budky ToiToi, jaké známe
i z Česka. Zatímco v Peru byly většinou čisté a zapáchaly
opravdu minimálně, v Chile bylo zázemí trošku horší.
Záchody méně udržované a umyvadel tam bylo tak deset,
kdežto v Peru určitě padesát. Když vezmu v úvahu, že
v bivaku bydlely vždy alespoň dva tisíce lidí, je to bída.
Pro všechny se tam vaří a chystá jídlo. Musím říci,
že hlady nikdo netrpěl. K snídani jsem většinou volil
klasicky housku se šunkou a sýrem a čaj. Tím nešlo nic
pokazit a docela mi to chutnalo. Většinou měli
i vaječnou omeletu, pak třeba i buchtu a nějaké to drobení
pro ty, co snídají ovesné vločky. Špatné nebyly ani
svačinové balíčky, které jsme dostávali na cestu. Když
se poštěstilo a dorazili jsme do bivaku výjimečně brzy,
byla šance i na dobrou večeři, třeba výborný steak se
zeleninou anebo guláš s bramborovou kaší.
Jihoamerické léto
Ještě než jsem se trochu rozkoukal, pořádně jsem se
spálil. Celou kebuli! Když jsem se podíval do zrcadla,
vypadal jsem jako rajče s foťákem na krku. Jak jsem to
mohl takhle podcenit! Vždyť v těchto zeměpisných
délkách a šířkách jsem nebyl poprvé. Před polednem
jsem vytáhl klobouk. To už však bylo pozdě. Čelo
hořelo! Sluníčko je na břehu Pacifiku zrádné.
Spalovalo, i když bylo zataženo.
Další lekci jsem dostal hned při první cestě do
dunových polí. V průběhu dne se teplota neustále
zvyšovala, až se vyšplhala k 37 stupňům ve stínu.
Sluníčko nás vysávalo celý den. Bylo to úmorné
a vyčerpávající. Na nohách jsem měl jen nazouváky -
crocsy. Jakmile se mi do nich dostal horký písek,
nevěděl jsem bolestí, co dělat. Chtělo se mi křičet
a rychle boty sundat. Ale při pomyšlení, že bych celou
nohou zapadl do toho vařícího písku, jsem raději
vydržel tu "trochu" v botách. Další den jsem nazul klasické
zavřené vysoké boty, připravené původně na jiný
druh fotovýletů.
Opravdoví nadšenci
Ještě na pacifickém pobřeží jsme jeden den jeli přes
velké město posazené doprostřed písečných dun.
Museli jsme ho celé projet a dostat se k oceánu.
Prodrali jsme se davem lidí, až jsme našli místo, které
jsme hledali. Tím množstvím lidí jsem byl opravdu
ohromen. To jsem na závodech ještě neviděl. Dakar je
v Argentině i v Peru zkrátka velmi oblíben.
Námi vybrané místo bylo opravdu atraktivní.
Přejíždělo se zde přes dvě silnice, takže z toho byly
skoky. Stála tam kvanta lidí. A každých dvacet metrů
policajt. Nikoho nikam nepustili. Ani mě nejdřív k trati
pustit nechtěli. Ale za prvé se se mnou nedomluvili,
protože anglicky neuměli, a za druhé jsem jim ukázal
visačku fotografa. Ta na ně docela zapůsobila. A navíc -
nechtěli se hádat s někým, kdo jim nerozumí, tak to
vzdali. Postavil jsem se na místo, nachystal si foťáky
a najednou ke mně přiběhl maník a dával mi toust se
šunkou a sýrem jako svačinu! Nic za to nechtěl. Hleděl
jsem na něj s otevřenou pusou. Za chvíli přiběhl další
borec a přinesl mi plechovku vychlazeného pití! To už
jsem fakt zíral.
Když odjela první auta, popošel jsem si blíže
k moři, abych měl zase jinou kompozici. Lidi se se
mnou chtěli bavit a fotit. Vyptávali se, odkud jsem.
Připadal jsem si jako opička na focení. O fotku se
mnou stála spousta holek. To už jsem nechápal vůbec.
Byl jsem neoholený, neumytý, vypadal jsem jak
strašák a určitě jsem smrděl. Ale když jsem je viděl,
jak jsou šťastné, že se můžou vyfotit s klukem ze
Zlína, tak jsem jim rád zapózoval.
Z bláta do louže
Za horami v Argentině přišly přívalové deště. Když
pršelo někde nad Cordóbou, byl to opravdu hodně
vydatný déšť. Ale ještě horší to pak bylo před dalším
přejezdem And, kolem města Fiambalá. Zem to nebyla
schopna pobrat a voda se valila vyschlými koryty řek.
Stáli jsme s autem před rozvodněnou řekou
plnou peřejí a přemýšleli, jestli ji zvládneme projet.
Několika domorodcům se podařilo přebrodit.
Mezitím se řeku pokoušeli přejet i motorkáři a čtyřkolkáři.
Byl to nářez! A to nesmím zapomenout na
pěší, kteří se přišli na RZ podívat pěšky nebo zaparkovali
auto před řekou a vydali se dál po svých. To
byl zatím z řeky potůček a nikdo netušil, co se stane
později. Vyvinula se z toho pořádná záchranářská
akce! Lidé si pomáhali, jak mohli. Když jsme řeku
přejeli i my, museli jsme vystoupit a jít se na to
podívat. A samozřejmě nafotit a nafilmovat. Byly to
scény jak z katastrofického filmu.

"Tak to budeš mít parádní zážitek, řekl jsem Ondrovi poté, co mi oznámil,
že se chystá na letošní Dakar. Když jsem si pak v jeho pravidelných denících
pročítal, co právě prožil, přibývalo chvil, kdy mu nebylo co závidět. Občas
jsem si říkal, jestli se z Peru, Chile nebo Argentiny druhý den zase ozve…
Ozval, a po návratu mi místo klení a děkování Bohu za šťastný návrat prostě
oznámil, že za rok chce jet znovu." (Michal Forst, autor textových úprav)

Oddychli jsme si, že to máme za sebou a rozjeli se
do bivaku. To jsme ještě netušili, že o pár set metrů dál
je to ještě horší. Přijeli jsme k dalšímu brodu. Před řekou
stála všechna závodní auta a hodně dlouhá fronta
domorodců. Situace se zdála být zoufalá a bezvýchodná.
Jeli jsme kousek po proudu a viděli, jak se rozjíždí
jeden závodník a téměř přes řeku letí. V tomto
místě bylo potřeba přejet asi tak šest metrů, aby se
člověk dostal na druhý břeh. Proud v řece byl prudký
a podloží tvořil jemný písek. Nikdo nevěděl, jestli v řece
auto zapadne nebo budou mít kola trakci a auto bude
schopno přejet.
Do řeky se pustil další závoďák. Rozjel se a na plný
plyn řeku přejel. Na výjezdu to bylo takové nejisté.
Bylo vidět, jak auto hrabe. Říkali jsme si, že oni přece
mají závodní auta a my jen neupravený osobák, co se
podvozku týče, proto by to pro nás mohlo být
nesjízdné. Do řeky se ale v tu chvíli pustil i jeden
z domorodců, který měl podobné auto jako my.
V pohodě se dostal na druhý břeh. Bylo rozhodnuto.
Rozjeli jsme se a vlítli do řeky. Za moment jsme z ní
byli venku, aniž by auto zaváhalo. Skvělé! Konečně do
bivaku. Asi po třech kilometrech jsme ale přijeli k dalšímu
brodu. Před ním stála opět všechna závodní
auta, nikomu se přes řeku nechtělo. V tomto místě byl
brod asi patnáct metrů široký a řeka velmi prudká.
Rozjelo se první auto. Kupodivu to nevypadalo hůř než
předešlý brod. Zkusili jsme to také. Vyšlo to! V protisměru
jsme pak potkávali auta organizátorů spolu
s vyprošťovací technikou. Ne všichni asi brod
zvládnou a bude je potřeba přes něj dostat. My jsme
do bivaku dojeli v pohodě.
Epilog. Protentokrát…
Dakar je výjimečný! Krásný, přitažlivý, ale také
zrádný, únavný a nebezpečný. A přitom doslova
nabitý energií. Každý, kdo dojede do cíle, je vítěz!
Je to soutěž, v níž zápasíte s technikou, s přírodou
a hlavně se sebou samým. Jste unavený, vyčerpaný,
špinavý, ale touha dojet vás žene dál. Když
pak vidíte v cíli ty rozzářené tváře závodníků,
pochopíte, že tady se nejezdí o první místo. Tady
musíte v prvé řadě přežít! Technika musí odolat,
servisní zázemí nesmí zklamat a pak ještě musíte
mít štěstí.
Jako fotograf jsem byl z této rally nadšený.
Nikde jinde nemáte možnost fotit takové přírodní
krásy s akčními fotografiemi závodníků. Motorky,
auta, kamiony, a to vše současně. Dva týdny přejíždíte
z místa na místo a posouváte se směrem
kupředu, abyste na závěr zjistili, že jste ujeli přes
9000 kilometrů. Každý den na nás čekalo jiné
dobrodružství, jiná krajina, jiné focení. Dnes už to
vím - chci jet i na další Dakar!