CZ   |   EN

Pantanal - největší bažina světa

Pantanal je rájem Jaguára i papouška Hyacintového.


Pantanal clanek screen (1.22 MB)



Zpět

PA NTANAL - BR AZÍLIE
Píše se 25. květen 2010 a parta „sed mi (statečných)“ fotografů vyráží
z pražské Ruzy ně do brazilského Pantanalu. Je pravdou, že ještě před půl
rokem jsem neměl o existenci Pantanalu ani ponětí, a kdyby se mě někdo
ze ptal třeba: kde že to ten Pantanal je, jen bych pokrčil rameny. Během
posledních několika měsíců, když už jsem věděl, že jedu do Brazílie, jsem
zjistil, že Pantanal je velkou neznámou pro většinu mého okolí, a o to víc
jsem se těšil.
Pár dat o Pantanalu:
Pantanal je přezdíván jako nejkrásnější bažina světa. Nachází se v západní části
Brazílie v sousedství Bolívie a Paraguaye na ploše cca 190.000 k m2, což je více
než dvojnásobek rozlohy České republiky. Časový posun je minus 6 hodin, takže
když se v Česku večeří, v Pantanalu je oběd.
V listopadu nadchází období dešťů, které trvá až do února. V tuto dobu se
zdejší řeky rozlévají do širokého okolí a zaplavují místní pastviny. Když
řeka opadne, na zaplavených pastvinách zůstanou pro Pantanal typická jezírka.
Brazílie je obrovská země o velikosti cca 8,5 mil. k m2 a je co do rozlohy
srovnatelná s Austrálií.
Cíl cesty jižní Pantanal a ekofarmu Fazenda Barranco Alto
(w w w.fazendabarrancoalto.com.br) jsme dobyli přibližně po 35 hodinách.
Letěli jsme z Prahy do Frankfurtu, odtud do Sao Paula a pak do Campo
Grande, kde na nás čekala tři terénní auta s řidiči a osm hod in cesty na
farmu. První dvě hodiny jsme jeli po asfaltce až do města A nastacia, pak
další dvě hodiny po zpevněné cestě a zbytek našeho cestování, kdy už jsme
byli utahaní jako koně, byl v režii terénní bahenní vložky. Za Anastacií
začíná Pantanal – bažinatá rovina, kterou jsme chtě nechtě museli projet.
Poslední čtyři hodiny jsme si užili skutečný „Dakar“. Kličkovali jsme mezi
obrovský mi louže mi, a když už nebylo zbytí, museli jsme bahenní lázní
projet. S odhodláním se naši vozatajové vrhali do louží a nechávali přes
kapotu a čelní sklo přelévat špinavou vodu. Všechna tři auta jela na svém
limitu. U nás doma snad není jediný terénní vůz, který dostává v běžném
provozu takhle zabrat. Do bahna jsme zapadli jen jednou a jen jednou přišel
ke slovu naviják.
Všichni jsme si museli udělat foto do našeho „deníčku“, protože nikdo z nás
neví, kdy zase budeme toto absolvovat. (A nejspíš si to ani nepřejeme.)
Do dneška nechápu, jak jsme se při neexistenci náznaku jakékoli cesty v divoké
přírodě dostali až na místo. Protože se v Pantanalu stmívá už po 17. hodině,
poslední skoro dvě hodiny jsme jeli bažinou potmě. Bez bloudění až na místo.
Teprve až později se dozvídá m, že tento způsob dopravy na farmu volí skutečně
jen exoti, neboť zpravidla se sem návštěvníci dopravují malými letadly. Naštěstí
máme jed no takové pro zpáteční cestu objednané. Nedovedu si představit, že
bychom se měli 8 hodin kodrcat z farmy do Campo Grande a riskovat tak
pozdní příjezd na letiště a zmeškání
zpátečního letu.
Sed m statečných - Honza, Zdeněk, Pavel, Lumír, Ondra, Michal a Dan
- přijelo do Pantanalu ukojit zejména svého koníčka a dále tzv. dobít
baterky (zrelaxovat). Každý den vstáváme v 5 hodin, abychom po 6. hodině
mohli sednout buď na vyhlídkovou korbu náklaďáku, nebo do loďky. Auta jsou
dvě, loďka jedna, takže se můžeme rozdělit na tři zcela samostatné party.
Tyto každodenní výlety jsou samozřejmě v ceně. Nad rámec těchto výletů
je možné využít i Lucasovu cessnu a vydat se nad Pantanal do oblak. To
jsem si rozhodně nemohl nechat ujít a vůbec toho nelituji, byť to bylo za
příplatek.
Dnes je 3. června 2010 a máme za sebou už týden pobytu
a každodenního focení zdejší přírody. Zítra nás čeká zpestření - budeme
lovit piraně. Je jich plná řeka. Jen blázen by do ní vlezl a šel se
vykoupat. Pokud by překonal bariéru kajmanů na mělčině a na břehu, pak
pár metrů od břehu by si na něm pochutnali piraně. Fazenda Barranco Alta
je ekofarma o rozloze asi 100 k m2 (tj. přibližně jedna pětina rozlohy
Prahy). Ubytováni jsme v samostatné m bungalovu o 4 pokojích (celkem
9 lůžek), se dvěma společenský mi místnost mi, knihovnou a kom pletním
sociálním zařízení m (samostatně pro každý pokoj). Kolmo k našemu
bungalov u jejídelna s kuchyní. Vlastní
život farmy se odehrává
za hektarovou loukou
a nás absolutně nijak
neruší. V naší zahradě
sedáváme pod 80letý m
mangovníkem,
který nabízí velmi
příjem ný stín.
Ubytování a jídlo
je jední m slo em
excelentní. Majitelé
farmy Marina a Lucas
Leuzingerovi mají
rodinné vazby ke
Švýcarsku a spolu se
svými dvěma malými
dcerami s námi každý
den obědvají a berou
nás skutečně jako své
rodinné hosty. Jejich
přístup k nám je velmi
příjemný, nenásilný
a jsme z něho nadšeni.
Stejně milý a usměvavý
je personál, který se
o nás stará. Kuchyně,
úklid, praní prádla, stále plná lednice
nápojů (vše v ceně) jsou zde samozřejmostí. Nikde se nezamyká, foto technika
za statisíce je přístupná prakticky všem a nikdo si nedovolí na ni sáhnout.
Na péči, které se nám dostává, budeme dlouho vzpomínat. Bankovky jsme
vytahovali naposledy při obědě v Anastacii, na farmě peníze nejsou vůbec
potřeba. Vše je v ceně, víno zaplatíme při odjezdu.
Internet je jediný m spojením
s domovem, neboť telefon zde
nefunguje. Další kolo focení je
odpoledne přibližně od půl třetí
do půl šesté. Po večeři chvíli
popovídáme a v devět večer
většina z nás už spí. Takových
dnů nás čeká přesně jedenáct
a půl. Zbytek procestujeme mezi
Evropou a Brazílií.
Tak specifická krajina se nevidí každý den a fotit z letadla, kde je
možné úplně odstranit dveře a nefotit přes sklo, není také samozřejmostí
vždy. Našimi průvodci jsou zpravidla Lucas (sám majitel) a Fernando,
později se k nám připojila Carla, která nám dělala průvodkyni a zároveň
řidičku našeho terénního vozu. Parta, která jezdí autem, kličkuje mezi
jezírky a hledá hlavně savce. Ptáci, ti se nabízejí sami. Z loďky se dobře
fotí ptáci v letu a kajmani.
Bonbonkem jsou lovící vydry. Ty naše loví ve čtyřech, ale úlovek spořádá
vždy jen jed na. Na zbývající se dostane až ten další. O kořist se neperou
a způsobně dodržují pravidla dělby práce i kořisti. Z ranního focení
se vracíme před 10. hodinou a fotíme si zvířata okolo našeho bungalovu,
stahujeme nafocený materiál do notebooků, vyřizujeme maily a díváme se na
internet, abychom věděli, co je doma nového.
Když už jsem zmínil ráj pro ornitology, nedá mi, abych se nezmínil
o dvou „hvězdách“ mezi ptáky. Nejčastěji focený m ptákem a nejčastěji
foceným motivem je bezesporu letící kolibřík na květu.
// Na kolibříky cvakla závěrka za těch několik dní snad
desetitisíckrát. Protože se snímá v sekvenci, odpad (rozmazané,
či jinak nepovedené záběry) je obrovský. Další „hvězdou“ jsou ary
hyacintové – krásně modří velcí papoušci se žlutou linkou (mají ji
i na jazyku).
Pantanal je třetí foto expedicí, kterou absolvuji na
jihoamerickém kontinentě (pokud zde zahrnu
i Mexiko). Kdybych měl expedice
seřadit podle zajímavosti
obsahu z pohledu fotografa,
nemohu se jednoznačně
vyjádřit. Vzhledem k tomu,
že každá z těchto cest byla
zaměřena jinak, nelze je
srovnávat. Tato expedice
si vytkla za cíl focení
zvířat. Proto bych ji mohl
srovnat s focením a cesta mi
do Afriky. Různorodost zvířat
zde ale není taková jako
v Africe. Je to hlavně ráj
pro ornitology, savců jsme
napočítali jen 12 a museli se
opravdu hledat. Někteří z nás
ani celou dvanáctku savců
nevidělo.
Po týdnu cestování za fotka mi
zvířat člověk zjistí, že
se vše opakuje a možná, že
některé konkrétní kusy zvířat
jsme fotili v různých dnech
opakovaně. Určitě je škoda, že
se tento výlet nespojil s aspoň
dvoudenním pobytem třeba v Rio
de Janeiru nebo v některém jiném
velkém městě. Na druhou stranu,
kdo touží po klidu bez mobilu,
může ho vychutnávat plnými
doušky.
Snad každého
zde musí
uchvátit
pohled na noční
oblohu. Jelikož
tady vůbec
není světelné
znečištění
oblohy, hvězd
je na nebi
nepočítaně. Neboť
předpokládám,
že do Pantanalu
pojedou bezesporu
i další cestovatelé
z Česka, nechť
jim poslouží pár
rad co s sebou. Nespoléhejte na to, že jste na 19. stupni jižní šířky, tedy
v tropech. Zažili jsme tady i zimu okolo 10 stupňů. Vedle kraťasů a triček
se tedy hodí i outdoorové oblečení, které zahřeje a nepromokne.
Vezměte si s sebou trekové sandály i goretexové boty (stačí nízké, ale
já upřednostňuji vysoké). Nezbytné je vše proti komárům. Upotřebíte dále
pokrývku hlavy, pláštěnku, tričko s dlouhý m rukávem – moira.
Pantanal není malarickou oblastí, takže antimalarika jsou zbytečná.
Pro fotografy je nutností tzv. dlouhé sklo. Nejčastěji jsem se pohyboval
v ohniskových vzdálenostech mezi 600 – 1000 mm a 100 – 400 mm. Na
krajinky jsem používal zoom 24 – 70 mm.
Je dobré vzít s sebou makro objektiv. Objektiv 70 – 200 mm jsem s sebou
nebral a jsem tomu rád. Zde bych ho nevyužil. Určitě byste si s sebou
měli vzít 2 těla (fotoaparáty). Z další výbavy doporučuji stativ, blesk
+ better beamer, notebook + externí HD, min 2x 16GB karty, redukci do
zásuvky, naši 4zásuvkovou prodlužovačku a další drobnosti, které snad
každý fotograf má trvale ve svém foto batohu.
Při focení z lodě měli největší úspěch ledňáček (samozřejmě letící), vydra
(sa ozřejmě rybu lovící) a všude přítomní kajmani. Kajmanů je v Pantanalu
obrovské množství a jejich těla doslova lemují řeku Rio Negro, sousedící
s farmou, a i některá bažinatá jezírka. Bohužel, měli jsme možnost se
setkat i s dalším plazem, a to zdejší smrtelně jedovatou zmijí jararaca
(Bothrops mattogrossensis). Večer přiběhla vystrašená kuchařka, že pod naším
mangovníkem je had. To jsme ještě nevěděli, že je jedovatý a že po jeho
uštknutí je sérum v 320 k m vzdálené nemocnici v Campo Grande. Uštknutá oběť
bez nemocničního ošetření umírá na anafylaktický šok. Bez včasného ošetření
nastává smrt do dvou hodin. Náš had zemřel na přeseknutí mačetou. Lucas
říkal, že za posledních 7 let vidí tohoto zabíjáka poprvé.
Co říci závěrem?
Foto expedice se určitě
povedla! Sešla se tu výborná
parta lidí – fotografů,
každý, i já, si vezeme domů
spoustu nádherných fotek,
ze kterých máme radost.
Ubytování i jídlo bylo
excelentní. Zúčastnil jsem
se několika foto expedicí
a o této mohu prohlásit, že
neměla chybu. Pokud byste se
mě však zeptali, jestli bych
se sem vydal znovu, asi
bychváhal a nakonec zřejmě
řekl NE. Proč, když jsem tu
byl tak spokojený? Protože,
jak jsem uvedl výše, je to
ráj především pro ornitology
a milovníky focení ptáků.
A to já nejsem.
P. S. Za tento článek bych chtěl velmi
poděkovat Danovi, protože z 95 % jsou
to jeho slova (jeho text). Se vším, co
napsal, souhlasím a připsal jsem zde jen
několik „málo“ nepodstatných informací.